Rozhovor s hráčem "A" mužstva - Filipem Šmídkem

Tempo Praha je pojem. Co ti tohle angažmá dalo nejvíc – a v čem byl přechod z Tempa do
Řeporyjí největší změnou?
Má to dvě roviny. Ta první je trenérská – Tempo mi dalo opravdu hodně, hlavně jsem díky tomu
začal fotbal vnímat i z úplně jiného úhlu pohledu. Druhá je hráčská kariéra, kde jsem navázal na
předchozí angažmá a postupně se propracoval do role lídra a kapitána týmu. Pro mě osobně bylo
skvělé, že jsem ke konci kariéry hrál s kluky, které jsem předtím sám trénoval, a celé to
vyvrcholilo historickým postupem do divize.
Přechod do Řeporyjí? První rozdíl byl v soustředění – tady se v zimě opravdu jelo naplno, a to
hodnotím extrémně pozitivně. Bylo tam hodně hráčů z áčka i béčka, což je strašně důležité, a
tohle jsme na Tempu neměli.
Na hřišti pak vnímám největší rozdíl v intenzitě tréninků a docházce. Na Tempu byli mladí kluci
prakticky na každém tréninku, v Řeporyjích to není vždy pravidlem. Ale nerad bych do tohohle
tématu moc zabrušoval – sám jsem kvůli zranění prakticky nic neodtrénoval, což mě mrzí,
protože týmu zatím nemůžu pomoct tak, jak bych chtěl.
Který trenér (nebo spoluhráč) tě v Tempu nejvíc posunul – a co sis z toho odnesl?
Je to možná klišé, ale každý trenér vás nějak ovlivní. Fotbal se neustále posouvá a dneska
rozhodují detaily, takže si z každého vezmete něco. Já jsem ani neměl tolik trenérů, protože jsem
většinou byl v klubech, kde trenér zůstával delší dobu.
Tím, že sám trénuju, to vnímám možná ještě jinak – víc si všímám detailů a přemýšlím nad tím,
proč se věci dělají tak, jak se dělají.
Řeporyje mají pověst klubu, o kterém se mluví víc než jen kvůli výsledkům. Vnímáš to jako
výhodu, nebo tlak?
Za mě jednoznačně výhoda. Ten klub vnímám velmi pozitivně. Hodně se pracuje se sociálními
sítěmi, natáčí se zápasy, dělají se sestřihy – na tuhle úroveň je to fakt nadstandard.
A co je úplně nejlepší, je návštěvnost. Chodí sem opravdu hodně lidí a je to znát. Já jsem navíc
znal trenéra i pár kluků, takže jsem věděl, do čeho jdu – a byl to jeden z hlavních důvodů, proč
jsem si vybral právě Řeporyje.
Co je nejpikantnější věc, kterou můžeš říct o fotbale v pražských soutěžích?
V Praze je to prostředí obecně klidnější – i díky tomu, že je tam menší prostor pro nějaké
„bokovky“ a celkově kvalitnější práce. Oproti tomu, co jsem zažil ve Středočeském kraji, kde se
pořád něco dělo, někdy i každý měsíc, je tohle velký rozdíl.
Dej jednu historku z kabiny, na kterou nezapomeneš?
Tohle jsem zažil snad jen jednou. Za jedním naším trenérem přijely dvě holky z Moravy, protože
si myslely, že jsme profi fotbalisti a najdou si tady nějakého „zajištěného“ kluka.
Asi v půlce večera, kdy se o ně snažila půlka kabiny, jsem po pár rozhovorech pochopil, že mají
trochu jinou představu o realitě. Tak jsem jim to musel vysvětlit… že tady jim pšenka úplně
nepokvete.
Nakonec jsme je „přesunuli“ do Kozičky a tam měly asi větší úspěch 
Zažil jsi zápas, který byl vyhrocený až za hranu?J
o, vybavím si zápas s ČAFC. Fauloval jsem jednoho hráče, načež se na mě vrhlo asi osm
soupeřů. Když pak rozhodčí vytáhl červenou kartu – která podle mě v kontextu zápasu nebyla –
tak jsem úplně vypnul.
Vyrazil jsem na rozhodčího a museli mě držet tři naši hráči. To byl moment, kdy to šlo fakt za
hranu.
Jsi hráč i trenér. Jak ti trenérská role mění pohled na vlastní výkon?
Vnímám to úplně jinak. Jako trenér se snažím do hráčů dostat nějakou myšlenku a víc řeším
rozvoj než jen výsledek. Hlavně u mládeže by měl být na konci každého mikrocyklu vidět posun –
ne jen skóre.
Na sebe už nejsem tak přísný jako dřív. Spíš jsem se zklidnil a snažím se to brát víc s
nadhledem.
Nastává někdy konflikt rolí? Máš konkrétní příklad?
Určitě. Poslední dobou častěji, protože už nemám takovou dynamiku jako dřív.
Třeba poslední zápas na Slivenci – měl jsem čas si to zpracovat a dát kvalitní centr, ale místo
toho jsem to zahrál z první rovnou gólmanovi do náruče.
V tu chvíli přesně víš, co jsi měl udělat… ale jako hráč to prostě neuděláš.
Co bys z trénování v Motorletu přenesl do Řeporyjí?
Tréninky jako takové jsou tady super. Trenérů chodí hodně, což by mohly závidět i některé
třetiligové týmy. Martin má zkušenosti a cvičení jsou nadstandardní. Občas přidá něco i Majkl,
hlavně na rychlostní vytrvalost, což dává smysl.
Ale pokud bych měl být upřímný – bez pravidelné docházky se nikam neposuneme. Dvakrát
týdně opravdu není moc a hlavně mladší kluci by se nad tím měli zamyslet.
Tvoje největší slabina a naopak největší zbraň?
Začnu pozitivně – určitě přehled a organizace hry. Dřív to byla i kondice a technika, finální
přihrávka.
Slabiny jsou jasné – rychlost a dynamika. Tam už dneska zaostávám a soupeři se to snaží
využívat.
Ale věřím, že právě zkušenosti a čtení hry jsou věci, díky kterým můžu být týmu pořád platný.